Realismus (literatura)

Realismus je možné v kontextu literatury vztáhnout na umělecký směr, epochu, na literární program nebo také vůbec na šíře chápaný styl.^[1] V umělecké a literární kritice se termín realismus systematicky objevuje od poloviny 19. století, kdy jej jako označení svého jednoduše formulovaného a protiromanticky zaměřeného programu začali používat malíř Gustave Courbet a spisovatel a kritik Champfleury. Z Francie pojem rychle pronikl do dalších zemí, zejména do Německa (kde se stal heslem literárního historika Juliana Schmidta a spisovatele a teoretika Gustava Freytaga) a Anglie (kde se ho chopila spisovatelka George Eliot).^[2] V nejužším chápání ovšem může být jako realistická vnímána také pouze jediná generace evropských spisovatelů: Richard Daniel Lehan ji vymezuje léty 1848 a 1871, s tím, že pak je realismus vystřídán naturalismem. Ve Spojených státech amerických podle něj realismus trvá od americké občanské války (1861–1865) do přelomu století.^[3] V realismu jsou romantické ideály krásy a lásky nahrazovány hodnotou životní pravdy. Umělci se nezaměřují primárně na výjimečnost, zvláštnosti či bizarnost, jak tomu bylo v romantismu, místo toho si všímají na prvním místě typičnosti, toho, co má řada jevů společné.^[4] Václav Černý popisuje ideály realistů v konfrontaci s romantismem jako „věrnost objektivní skutečnosti, nepředsudečné, iluzemi nezastřené a falešným idealismem nezmatené, pozitivní poznání lidské povahy a jejich reálných vztahů k lidské společnosti“.^[5]

Realismus byl nicméně často chápán negativně, ať už pro údajnou obscénnost, ze které byl obviněn Gustave Flaubert po vydání Paní Bovaryové, nebo později, zejména v modernismu, když byl odsuzován jako styl „simplicistní (simplifikující, (příliš) zjednodušující), měšťácký (maloměšťácký) a konvenční (stylizovaný)“. Marxistický literární vědec György Lukács naopak vykládal realismus jako způsob, jako „správně“ uchopit společenské rozpory. Výrazné podněty do zkoumání realismu vnesl francouzský strukturalista Roland Barthes, když upozornil na „pravděpodobno“, textovými strategiemi vyvolaný dojem, že text je pravdivý. Patrně nejslavnější takovou strategií je popis zdánlivě triviálního detailu, což ve svém zásadním textu „Efekt reálného“ (1968) Barthes ukazuje na příkladu barometru ve Flaubertově próze Prosté srdce.^[6]

V české literatuře byly rozšíření a teoretické reflexe realismu spojeny s rozvojem románu. Estetik Otakar Hostinský se pak v eseji „O realismu uměleckém“ (1890) pokusil o první zastřešující zhodnocení realismu; dalšími vlivnými teoretiky realismu byli v českém prostředí sémiotik Roman Jakobson („O realismu v umění“, 1921) a literární historik Zdeněk Nejedlý („O realismu pravém a nepravém“, 1948). Právě vinou Nejedlého ideologizujících textů se pro další generace teoretiků a umělců stal realismus „vyprázdněným pojmem“.^[7] Také zahraniční badatelé se však někdy domnívají, že realismus je jako pojem užíván tak široce, že ztratil význam, s výjimkou případů, kdy je využit jako protiklad k jinému směru, například expresionismu, surrealismu nebo naturalismu.^[8]

Zolův naturalismus má však k realismu velmi blízko – do konce 19. století se realismus a naturalismus užívaly synonymně, přičemž realismus byl často chápán jako širší označení.^[2] Později se objevují také termíny kritický realismus, socialistický realismus a magický realismus.